Zřejmě neslavné konce

    Almanzarova, stejně jako Hitlerova říše, se zhroutila v krvi a ohni. Evropská města se zatemnila, vzduch byl plný benzínových výparů a pod tímto obrovským černým mrakem lidské tváře zrůzněné úžasem, úděsem a hanbou. Další  civilizace vrávorala a milióny bytostí utíkaly kam se dalo po cestách kropených kulometnou palbou. Kdo to prožil a zažil také soumrak bohů třetí říše, ten by si dokázal představit konec Kordoby a Granady... A spoustu jiných konců světa v průběhu tisíciletí. Konec světa pro Inky, konec světa pro Tolteky, konec světa Mayů. Celá lidská historie je jediný konec bez konce...

    Velikonoční ostrov, vzdálený tři tisíce kilometrů od břehů Chile v širém moři, je velký jako větší velkoměsto. Když tam přistál v roce 1722 jako první Evropan jistý nepodstatný Holanďan domníval se, že ho obývají obři. Na této malé vulkanické zemi, patřící k Polynésii, se tyčí asi 590 obrovských soch. Některé jsou vyšší než dvacet metrů a váží kolem padesáti tun. Kdo je tam postavil? Jak? A proč? Studiem těchto památek došli k závěru, že lze rozeznat tři civilizační úrovně, z nichž nejdokonalejší byla ta nejstarší. Stejně jako v Egyptě, i zde jsou obrovské kvádry tufu, čediče, lávy,  opracovány se velkou obratností. Ostrov má nerovný povrch a několik zakrslých stromečků nemohlo an zdaleka poskytnout dřevěné válce, na kterých by měly být ty obrovité sochy přepravovány na místo vztyčení. Jak byly tedy kameny přepravovány? A je možné  si zde představit obrovsky početnou pracovní sílu? V 19. století bylo na Velikonočním ostrově 200 obyvatel, tedy třikrát méně než je soch. Nikdy jich zřejmě nemohlo být více než tři, nebo čtyři tisíce, i když má ostrov úrodnou půdu. A stejně jako v Africe, nebo v Jižní Americe, neměli první misionáři na práci nic jiného než důsledně odstraňovat a ničit všechny stopy mrtvé civilizace. U nohou soch byly destičky pokryté hieroglyfy. Byly spáleny, nebo dopraveny do Vatikánské knihovny, kde odpočívá mnoho tajemství. Oč jim mohlo jít? Bylo to ničení stop snahou o vymýcení dávných pověr, nebo o potlačení svědectví o jiném vědění? Potlačení vzpomínky, že touto zemí prošly jiné bytosti? Návštěvníci odjinud? Evropané zkoumající ostrov uviděli mezi jeho obyvateli bílé vousaté muže. Odkud asi pocházeli? Byli to potomci nějaké zdegenerované tisícileté rasy dnes už zcela pohlcené? Zlomky legend vyprávěly o jakýchsi pánech, učitelích, kteří se vynořili z hlubiny věků a spadli z nebe...

    Peruánský badatel a filosof Ruzo se v roce 1952 vydal studovat pustou pláň Marcahuasi ve výši 3800 metrů na západ od řetězu And. Tato pláň je bez života a lze se tam dostat jen pěšky nebo na hřbetě muly. Pláň měří 3 čtvereční kilometry a Ruzo tam našel podoby zvířat a lidské tváře vyryté ve skalách. Tváře viditelné zvláštní hrou světla a stínů jen za letního slunovratu. Našel tam sochy zvířat z druhohor, jako stegosaura, lvy, želvy, či velbloudy v Jižní Americe neznámé. Jeden opracovaný pahorek představuje hlavu starce, negativ fotografie ale ukazuje mladého zářícího muže. Za jakých zasvětitelských obřadů mohl být viditelný? Datování je nemožné, na Marcahuasi se nenachází ani ta nejmenší organická stopa. Geologické indicie ukazují do temna časů. Ruzo se domníval, že tato planina je kolébkou další hypotetické civilizace nazvané Masma, snad nejstarší civilizace na světě.

    Vzpomínku na bílého muže najdeme také na jiné pláni nazvané Tiahuanaco, která dnes leží ve výši čtyř tisíc metrů. Když Inkové dobyli krajinu kolem jezera Titicaca, Tiahuanaco už bylo v ruinách jak je známe i dnes a neumíme vysvětlit. Když tam v roce 1532 dolezl Pizarro, Indiáni dali dobyvatelům jméno Viracochas - bílí páni. Jejich tradice, víceméně už ztracená, hovoří o zmizelých pánech, bílých obrech, kteří přišli odjinud, vynořili se z prostorů a pocházeli z plemene Syna Slunce. Toto plémě prý vládlo a učilo před tisíciletími. Zmizelo náhle s příslibem že se Vrátí. Evropané, zběsile se ženoucí za zlatem, se s tradicí vyprávějící o bílém muži setkávali po celé Jižní Americe. A měli z ní prospěch. Jejich nejsprostšímu dobyvačnému a ziskuchtivému tažení napomáhala tato velká tajemná vzpomínka. Cortez s úžasem zjistil že Aztékové jsou stejně civilizovaní jako Španělé. Dnes víme, že žili ze zbytků vyšší kultury, kultury Tolteků. Domníváme se, že Toltekové jsou stavitelé nejmohutnějších památníků Ameriky. Sluneční pyramidy v Teotihuacanu a v Cholule jsou dvakrát větší než egyptská Velká pyramida. Ani Toltekové nemuseli být staviteli, protože sami byli potomky dokonalejší civilizace, civilizace Mayů, jejíž zbytky byly nalezeny v džunglích Hondurasu, Guatemaly a Yucatanu. Ze změtí džungle tu vystupuje civilizace mnohem starší než řecká a nezměrně ji překonávající. Kdy zahynula a jak? Možno říci že zahynula dvakrát, protože i tam se misionáři činili. Nničili rukopisy a rozbíjeli sochy. Raymond Cartier o nich napsal:
„V mnohých oblastech překonala věda Mayů vědu Řeků a Římanů. Vynikali hlubokými znalostmi matematiky a astronomie a přivedli až k zevrubné přesnosti chronologii a vědu o kalendáři. Stavěli kopulovité observatoře, jako například Caracol tyčící se na třech terasách. V jejich hlavním městě Chichen Itza používali posvátného roku o dvě stě šedesáti dnech, roku slunečního o tři sta šedesáti pěti dnech, a roku Venušina o pěti stech osmdesáti čtyřech dnech. Trvání slunečního roku dnešní vědátoři stanovili na 365,2422 dne. Mayové dospěli k číslu 365,2420 dne, tedy na jedno desetinné místo. Číslo, k němuž jsme my dospěli po dlouhých propočtech“.

    Velmi zajímavé je porovnání maleb. Egyptské nástěnné malby, fresky, či vázy, zobrazují lidi s ostrým semitským profilem v nejrozmanitějších činnostech ať už zemědělských, rybářských, stavebních, politických, nebo náboženských. Jenom Egypt zachytil tuto práci s tak krutou pravdivostí. Oproti tomu keramika Mayů připomíná spíše Etrusky, jejich basreliéfy Indii, a velká přímá schodiště jejich pyramidálních chrámů Angkor. Pokud nepřijali tyto vzory odjinud, pak byl jejich mozek utvořen tak, že prošel všemi formami uměleckého výrazu, kterými prošly i všechny velké národy staré Evropy a Asie. Jak je to možné? Zrodila se civilizace v určité zeměpisné oblasti a pak se šířila? Nebo se objevila spontánně a odloučeně v různých oblastech zeměkoule? Byl tu národ učitel a národy žáci, nebo více národů samouků? Izolovaná zrnka, nebo jediný kořen s výhonky na všech stranách? To nevíme a nemáme žádný uspokojivý výklad ani počátků takových civilizací, ani jejich konců. Bolivijské legendy, které sebrala Cynthia Fain a které mají být starší než šest tisíc let vyprávějí, že civilizace tohoto období se zhroutily po jakési srážce s ne lidským plemenem, jehož krev nebyla červená.