O fenoménu náboženské víry

    Z církevnického pohledu jsem ateista, i když sám sebe považuji za hluboce věřícího. Jen ne tak jak by církevníci chtěli. V průběhu desítek let života a veřejné aktivity jsem pak poznal spoustu kvalitních a výkonných lidí různého smýšlení, i náboženského vyznání. Nic z toho ale nebylo na překážku pokračujících vzájemných styků, z nichž některé časem přerostly v přátelství. Silně na mě zapůsobil i T. G. Masaryk svým pojetím víry jako niterné záležitosti člověka, která souzní s obecně humanistickým smýšlením a postojem k lidem vůbec. Stejně tak jsem se naučil hodnotit zastánce různých ideologií a členy různých politických stran. I přes různé větší, či menší výhrady, jsem se pokoušel v každém vidět rovnocenného partnera v jednání a konání pro naplnění zájmu všem nám společného. I můj tzv. ateismus je osobní niternou záležitostí, kterou nikomu nevnucuji, ale ani ji nehodlám opustit, či zaměnit. Tolik úvodem, než vyslovím svůj postoj k náboženství.
    Člověka, vybaveného jinak obecnými živočišnými vlastnostmi - smysly, pudy, city a podobně - zdobí schopnost myslit. Lidský mozek, jakýsi přirozený velín organismu, nám umožňuje byť u různých jedinců na různých úrovních myšlení, řeč, chápání souvislostí, logiku uvažování, poznávání vnějšího světa, na vyšším stupni poznání pak vědecké bádání, uměleckou tvorbu, formování morálních a ideových zásad, ale také „výlety“ do sféry obrazotvornosti, záhadného neznáma, představ o nadpřirozených jevech či bytostech, které pak krystalizují do náboženské víry. Nelze ovšem pominout, že míra vyspělosti mozkové činnosti, nahromaděných znalostí, schopnosti přemýšlet a zmenšovat prostor neznáma či tajemna, je u každého člověka rozdílná. Čím je tato činnost vyšší, tím se zužuje potřeba klasické náboženské víry. To ovšem neznamená, že i lidé s vysokým IQ opouštějí víru svých předků, rodové, či národní komunity, v níž mají náboženské tradice hluboké kořeny, a tvoří tak součást společenského života. Svou roli tu hraje i fakt, že pohříchu povětšinou alternativní vědecká bádání jen postupně poznávají a jsou s to pokud vůbec, tak alespoň částečně objasňovat všechno to, co nás obklopuje, a v čem tedy tkví naše existence. Takže pro víru, dohady, hypotézy, ale i pověry a zázraky je stále dost místa.
    Závažným činitelem trvání náboženských vyznání je věkovité působení aktivních hlasatelů, ba i bojovníků a mučedníků toho či onoho náboženství. Ať už se to týká křesťanství, islámu, buddhismu, nebo jiných. Od prvotních šamanů, proroků, a potažmo i misionářů, dospěl vývoj až k vysoce organizované formě církevnické hierarchie vybavené rozsáhlým aparátem s autoritativními vůdčími osobnostmi, obecně považovanými za prostředníky mezi věřícími a Bohem. Po staleté působnosti obřadů a kázání „božího slova“ využívají dnes církve i mediálních prostředků všeho druhu. Křesťanské církve, stejně jako jiné, početně mohutné, vykonávají také dost silný politický nátlak prostřednictvím určitých politických stran a jsou i držiteli, mnohdy naprosto neoprávněnými, více nebo méně rozsáhlého majetku. Vztahy mezi státem a církvemi bývají obvykle regulovány zákonnými normami, někdy i vzájemnou odlukou. Dějiny dokazují, že ani jeden případ není to „pravé ořechové“. V obou případech vyvstávají zájmové problémy a střety.
    V soudobých podmínkách není existence náboženství ohrožena. V mysli řady lidí, a také v jejich „duši“, figuruje náboženská víra jako duchovní opora poskytující jakous takous naději na úspěšné bytí zde na zemi. Není málo i takových kteří v církevnících, a jimi proklamované víře, vidí jakousi „spásu“ v doposud stále imaginárním bytí posmrtném. Tomu slouží modlitba, zpověď, spolu s návštěvou kostela a větší, či menší podporou církve. Za odměnu dostávají slib příchodu „království božího“ na Zemi. Určitým přínosem této stránky víry by mohla být snaha věřících zachovávat morální kodex Desatera, a podle něj poctivě žít a konat. A církevníci dobře vědí, že takovéto pokorné chování vede k utlumení popudů vzpoury proti bídným a nesnesitelným poměrům, v nichž jsou i velké skupiny lidí nuceny žít a pracovat. Odtud pramení někdejší Marxova charakteristika náboženství jako „opia lidu“, bránící jakýmkoli aktivitám vedoucím ke změně stávajícího řádu v lepší, spravedlivější a humánnější.