Kostry staré 11 600 let

    Pozůstatky neznámého druhu člověka našli v blízkosti města Tulum, asi 80 kilometrů jihozápadně od Cancúnu. Nalezené kostry se zdají být starší než jakékoliv další lidské pozůstatky v Severní a Jižní Americe. I když je velmi sporné, datování určilo jejich stáří na více než 11 600 let. Nalezené kosterní pozůstatky navíc nejsou nijak podobné Mayům, kteří, podle tabulek archeologů, ovládli tento region až o tisíce let později. Mexický Yucatan je poměrně rovinatá krajina bez řek, kde déšť rychle vsakuje do vápence. Důvodem jsou nesčetné podzemní dutiny nazývané cenoty. Občas se stane že se jejich klenba zhroutí. Tyto otvory pak už po staletí dávají místním obyvatelům pitnou vodu.

    Cenoty nazývají zatopené závrty krasového původu, které se nachází ve velmi hlubokých jeskyních s provalenými stropy. Jsou i více pater nad sebou. Zde se stéká podzemní voda a vytváří více či méně hlubokou nádrž. Existuje více druhů cenotů; pod širým nebem, z části zakryté, podzemní, nebo v jeskyni. To by mělo souviset se stářím cenotů, přičemž ty úplně otevřené by měly být nejstarší, a mladší zachovávají svoji kupoli neporušenou. Stejně jako ostatní geomorfologické útvary jsou cenoty pouze přechodné, mohou skončit ucpané a vysušené. Pak vytvářející vápencový kras. Jejich typická morfologie se vyznačuje oválným, často kruhovým půdorysem se strmými stěnami. Během vývoje krasového masivu jsou cenoty podzemními komorami vzniklými rozkladem vápence dešťovou vodou. Vlivem postupného nárůstu své velikosti často zanikají propadem kupole.

    Cenoty se měly podle vědátorů vytvořit když byla nižší hladina moře. I když nikdo ani nepřesně neví kdy to bylo, mezi příslušnými vědátory panuje názor, že to bylo během posledních dob ledových. Víme však s bídou kdy byla ta poslední, o jiných existují jen dohady. V naprosté většině případů bývají vyústěním složitých sítí podzemních toků, které si občas prorazí cestu až k moři. V těch může mořská voda, která má vyšší hustotu než sladká, pronikat až na dno celého sytému. Asi proto existují i centoty, ve kterých v určité hloubce voda přechází ze sladké na slanou. A to i na mnoha kilometrech pobřeží.

    Cenoty nejsou typické vápencové struktury jen na poloostrovech Yucatán a Florida. Velmi podobné útvary se nachází na Nullarborské pláni při severním pobřeží Velkého australského zálivu. A také na Bahamách, kde jsou známy jako „blue holes“, neboli „modré díry“. Zatopeny pak vytvářejí labyrint tunelů a jeskyní. V poslední době se vědátoři odhodlali navléknout do neoprenů a vydali se tyto labyrinty prozkoumávat. Nalezli tam kostry zvířat i lidí a z toho usoudili, že tehdejší obyvatelé území tohoto „temného podsvětí“ využívali k posmrtnému ukládání. Aby toto tvrzení mohlo mít nějakou váhu, museli bychom napřed znát perfektní stáří koster a vědět také to, jestli v té době nebyly tyto prostory nad vodou. Což je z mnoha poznatků docela dobře možné.

    Mexický biolog a podvodní archeolog Gonzales začal zkoumat tyto zatopené jeskyně v roce 1999. Spolupracoval s dvacetičlenným týmem specialistů, včetně jeskynních potápěčů, archeologů, paleontologů a fotografů. Tento výzkumný tým našel tři pozoruhodné lidské kostry, které se pak snažili důkladně analyzovat. Jak už bylo v úvodu naznačeno, kostry by měly být podstatně starší než jakékoliv jiné kosterní pozůstatky ze Severní a Jižní Ameriky. Pokusme se věřit datování tří, údajně nezávislých laboratoří, které určilo jejich stáří na více než 11 600 let. Ten rozptyl dolů, stejně jako nahoru však může být dost značný. Mělo by jít o kostry vysokých lidí, kteří naprosto zřejmě nemají žádnou podobnost s Mayi. Navíc všechny dosud nalezené Mayské kostry a artefakty se nacházely pouze v ústích cenotů, nikdy ne hlouběji. Gonzales na základě studia lebeční morfologie došel k závěru, že tito lidé pocházeli z východní Asie. Z toho samozřejmě vyplývá, že nález pořádně „zamotal hlavy“ i údajně předním archeologovům. Podaří se jim to „smést pod koberec“, nebo se k tomu postaví poctivě? Ono to totiž znamená naprosté přehodnocení teorií kdy a jak přišli lidé na Americký kontinent. Jinými slovy tyto podivné kostry nemají podle vědátorů na Americkém kontinentě co pohledávat. A to otevírá další otázky. Byla to rasa, nebo to byl národ?

    Stejně tak bere za své i nařízený pohled na starověkou historii Ameriky. Hluboko v jeskyních našel Gonzalesův tým i mnoho zkamenělin, jejichž stáří odhadují, patrně s ohledem na platná nařízení, mezi 10 000 a 60 000 lety. Jedná se o pozůstatky velbloudů, obřích pásovců a koní. V jedné jeskyni našli prastaré ohniště s částečně spálenými velbloudími kostmi. Z toho tedy lze usoudit že v době, kdy si v této jeskyni dávní obyvatelé opékali velbloudí maso, musela být hladina moře o více než 100 metrů níže než dnes. Nalezené kostry byly uloženy hluboko pod zemí v bočních jeskyňkách.

    Pak ale jakási změna globálního klimatu vyvolala navýšení mořské hladiny a došlo k zatopení jeskyně s ohništěm. Je to svědectví o stometrovém nárůstu vodní hladiny. I francouzský profesionální potápěč Cosquer se v polovině osmdesátých let potopil do sto padesát metrů dlouhé jeskyně 100 metrů pod hladinou moře! I on tam našel pozůstatky lidí, ohniště, obrazy tuleňů a jiných zvířat. Je to jen náhoda? Oficiální geologové dodnes tvrdí, že šlo pouze o lokální pohyb pobřežní pevniny. Jsou k smíchu. Nějak jim uniklo že ve stejnou dobu, před mnoha tisíci lety, a se shodnými globálními následky se událo na Zemi něco, co způsobilo náhlou klimatickou katastrofu. O tom snad už ani ten největší pitomec nemůže  pochybovat.

    Nad nálezem koster v podzemním labyrintu se jaksi pomalu ale jistě „zavírá voda“. Jinými slovy nevíme o nich vůbec nic. Nevíme odkud tito lidé pocházeli, netušíme ani proč a jak žili na Yucatánském poloostrově. Jedno však víme jistě – v žádném případě nejde o kostry Mayů, „kteří ovládli region až o tisíce let později“. A jedinec by tak rád věděl...