Jak to vidíš, český človíčku?

    Jak každý myslící člověk asi ví, ospravedlněním invaze do Iráku bylo, že Saddám Husajn vlastní velmi nebezpečné zbraně hromadného ničení. Z nichž některé prý mohou být odpáleny během pouhých pětačtyřiceti minut a způsobit strašlivou katastrofu. Ujišťovali nás, že je to pravda. Pravda to nebyla. Říkali nám, že Irák je napojen na al-Káidu a že spolu s ní nese odpovědnost za hrůzu v New Yorku 11. září 2001. Byli jsme ujišťováni že je to pravda. Pravda to ale nebyla. Říkali nám, že Irák ohrožuje světovou bezpečnost a ujišťovali nás že je to pravda. Pravda to nebyla. Pravda je něčím zcela odlišným. Pravdou je to, jak Spojené státy zvráceně chápou svou roli ve světě a jaké prostředky volí k jejímu naplnění. Dokud nebyl z příkazu mocných rozbit SSSR, Američané se museli krotit a nesměli lézt Rusům do zelí. Totéž platilo pro Rusy a obě strany se toho striktně držely. Pohádka o „studené válce“ může platit jen pro blbce. Vyložené blbce, kteří si nevidí na špičku nosu. Neexistovala lepší spolupráce než byla ta mezi těmito mocnostmi. Jestli dnes někdo poukazuje na zvěrstva v Rusku, proč zároveň nepoukazuje na zvěrstva páchaná Američany" Nebo žádná nebyla? To přece nikdo nemůže myslet vážně! Každý systém si brání to své, záleží jen jakým způsobem. Na rozdíl od Rusů to Američané nezvládli. Sotva SSSR zanikl, Američané se začali chovat jako urvaní z řetězu. Jako by mezi nimi neexistoval jediný soudný člověk. Nevíme ovšem co dostali od šedých eminencí nařízeno, možná bychom Američanům jako takovým mohli křivdit. Ale ne tak úplně. Jako obchodník si Spojené státy přijdou na své a jejich nejprodávanější komoditou je sebeláska. Spojené státy jsou vítězem. Všimněte si jak všichni američtí prezidenti vyslovují v televizi slova „americký lid“. Třeba například ve větě:

    „Vyzývám americký lid, že nastal čas, kdy bude třeba se modlit a bránit práva amerického lidu. Žádám americký lid, aby důvěřoval svému prezidentovi v krocích, které se chystá podniknout v zájmu amerického lidu.“

    Je to velmi povedený trik. Jazyk zde slouží k tomu, aby udržel rozum v patřičných mezích. Slova „americký lid“ poskytují vpravdě načechraný polštář duševní posily. Nemusíte přemýšlet! Stačí si na ten polštář jen položit hlavu. Polštář sice možná zadusí vaši inteligenci a vaše kritické schopnosti, ale je velice pohodlný. Pochopitelně se to netýká čtyřiceti milionů lidí žijících pod hranicí chudoby, a také dvou milionů lidí, mužů a žen, uvězněných v obrovském gulagu věznic napříč Spojenými státy. Spojené státy se již nezabývají konfliktem nízké intenzity. Zdá se, že už nemá smysl být zdrženlivý, nebo dokonce chodit křivolakými cestami. Je možné vyložit karty na stůl beze strachu a bez podpory veřejnosti. Spojené státy si jednoduše ze Spojených národů, mezinárodního práva, nebo kritického nesouhlasu, který považují za slabý a irelevantní, vůbec nic nedělají. Mají také své blekotající jehňátko, které za sebou vlečou na vodítku, dojemnou a otupělou Velkou Británii. Kde se poděla mravní citlivost? Existovala vůbec někdy nějaká? Co ta slova znamenají? Doposud byla spojována se svědomím. Dnes je v tom problém, k vlastnímu svědomí, třeba u politiků, přistupuje i sdílená odpovědnost za skutky jiných. Je tohle všechno mrtvé? Kritika chování politiků je projevem nepřátelství. Jste buď s námi, nebo proti nám. Invaze do Iráku je dnes valnou měrou posuzována jako gangsterský čin, skutek do nebe volajícího terorismu, demonstrujícího totální opovržení konceptem mezinárodního práva. Invaze byla svévolnou vojenskou akcí vyvolanou snůškou lží a hrubou manipulací médií, a tudíž celé veřejnosti. Akcí, jejímž záměrem bylo upevnit americkou vojenskou a hospodářskou vládu nad Středním východem, maskovanou jako poslední útočiště, když všechna ostatní ospravedlnění selhala, jako „osvobození“. Hrůzu nahánějící tvrzení vojenské síly odpovědné za smrt a zmrzačení tisíců a tisíců nevinných lidí. I zásluhou českých „moderních“ politiků přinesli lidem v Iráku mučení, tříštivé pumy, ochuzený uran, bezpočet vražd, trápení, ponížení a smrt. A tomu se říká, že „přinášíme svobodu a demokracii na Střední východ“. Kolik lidí musíte zabít, než získáte právo být označeni za masového vraha a válečného zločince? Sto tisíc? Řekl bych, že to je až dost.
   
    S příchodem Obamu se to alespoň trochu zmírnilo, ale i on je pouhá figurka na šachovnici jiných. Pomalu ale jistě přestává platit oficiálně deklarovaná politika Spojených států jako „dominance na všech úrovních“. Kdo neví co to obnáší pak vězte, že jde o nadvládu nad souší, mořem, vzduchem, vesmírem, a všemi souvisejícími zdroji. Spojené státy v současné době mají ve sto dvaatřiceti zemích na celém světě sedm set dvě vojenské základny, s čestnou výjimkou Švédska, pochopitelně. Nevíme tak úplně přesně, jak se tam všude dostaly, ale jejich vojáci tam jsou usazení. Spojené státy vlastní osm tisíc živých a provozuschopných jaderných hlavic. Dva tisíce jsou připraveny v pohotovosti, mohou být odpáleny během čtvrt hodiny. Vyvíjejí nové systémy jaderné síly. Britové, vždy ochotní ke spolupráci, mají v úmyslu vyměnit vlastní jaderné střely Trident. Zajímalo by mě na koho míří? Na Usámu bin Ládina? Na vás? Na mě? Na souseda odvedle? Na Čínu? Na Paříž? Kdo ví... Co ale víme je, že to infantilní šílenství, vlastnictví a hrozba použitím jaderných zbraní, leží v samém srdci současné americké politické filozofie. Musíme sami sobě připomínat, že Spojené státy stojí na pevném militaristickém základě a nejeví žádné známky uvolnění. Už několik milionů lidí v samotných Spojených státech je zjevně zhnusených, zahanbených a rozčilených činy své vlády. I přes ten počet jsou zanedbatelní, alespoň prozatím nepředstavují soudržnou politickou sílu. Ale úzkost, nejistota a strach, které každým dnem ve Spojených státech viditelně rostou, pravděpodobně hned tak nezeslábnou. Když tak člověk to mekotání amerických představitelů poslouchá, bez ohledu na obsah mi to všechno splývá. Bůh je dobrý. Bůh je skvělý. Bůh je dobrý. Můj Bůh je dobrý. Bin Ládinův Bůh je špatný. Jeho Bůh je špatný. Saddámův Bůh byl špatný. Až na to že žádného neměl. Byl to barbar. My nejsme barbaři. My nestínáme lidem hlavy. Věříme ve svobodu. A stejně tak Bůh. My nejsme barbaři. Jsme demokraticky zvolení vůdci demokracie vyznávající svobodu. Jsme milosrdná společnost. Poskytujeme milosrdné popravy elektrickým proudem a milosrdné smrtící injekce. Jsme skvělý národ. My nejsme diktátoři, to oni. Nejsme barbaři, to oni. Opravdu oni. Všichni jsou barbaři! My máme morální autoritu! Vidíte tu pěst? To je naše morální autorita. A na to nezapomínejte!

    Když se díváme do zrcadla myslíme si že obraz, který stojí proti nám, je přesný. Ale o milimetr ustupte a obraz se změní. Ve skutečnosti se díváme na nekonečnou škálu odrazů. A nikoho nenapadne, že pravda na nás zírá třeba z jeho druhé strany. Teď už běžte volit, já jsem k tomu své už řekl. Jsem přesvědčen, že navzdory nezměrné existující přesile neochvějná, neuhýbající, pevná intelektuální odhodlanost nás občanů definovat skutečnou pravdu o našich životech a naší společnosti představuje zásadní povinnost, která padá na nás na všechny. Je to vlastně závazek. Jestliže takové odhodlání nezabudujeme do své politické vize, nebudeme mít naději na znovunalezení toho, co jsme už téměř ztratili – lidské důstojnosti. Věřte českým politikům jak se česká, stovkami miliard zadlužená společnost odráží ode dna. Nejen že dluh nemají šanci splácet, oni nejsou schopni platit alespoň ty úroky. Kdo za to může? To v tomto státě existují už jen samí blbci? Jako ty prasata si rochnící v dluzích, a nejen státních! V moderní společnosti se mohu zadlužit jak chci, hlavně že já mám! Po nás třeba potopa... A tak volte, já už si dám pauzu...