Jak to bylo v Čechách...

    Jak to bylo v dávnějších dobách nevíme, protože zápisy o pozemkovém vlastnictví a vlastnictví k nemovitostem byly v Českých luzích a hájích zavedeny v tzv. zemských deskách až za krále Přemysla Otakara II., který vládl údajně 1253-1278. V nalezených dokladech je majitelem prostě církev a tečka. Jenže při podrobnějším studiu se objevil fikaný podraz... Katolická církev jako taková v Čechách nikdy nebyla vedena jako právnická osoba! Proto byla jako vlastník uváděna místní církev v podobě kostela, záduší, obročí a podobně... Bylo tak možné účelově oddělit osobní majetek duchovních správců od majetku církve a dal se tak dědit z generace na generaci.
    Dalším výnosným zdrojem majetku byly dary zámožných věřících a proti tomu nelze nic namítat. Nechť si každý daruje komu chce co chce. Pokud ovšem dar nějak nesouvisel s hony na čarodějnice, kdy na hranici nezřídka končili tací, jejichž jediným prohřeškem bylo že byli někdy až nestydatě bohatí. A k tomu majetku bylo třeba se nějak dostat. Zanedbatelným zdrojem nebyly a dodnes nejsou ani sbírky věřících. Samozřejmě také dobrovolné. I když viděl jsem kostelníka, nebo kdo s tím váčkem na dlouhé tyči po kostele lítá, jak s tím váčkem na tyči třásl komusi před obličejem tak dlouho a tak vehementně, až ten dotyčný raději velmi rychle sáhl do kapsy... Dobrovolně, samozřejmě... A co takové poplatky na mše za zemřelé, křty, svatby, pohřby a jiné úkony? Někde jdou prostředky do péče církve, někde do péče faráře. Tento zdroj financí je prý velice nepatrný a tak je to v každé diecézi upraveno jiným způsobem. Prasata, s prominutím... Tady bych rád připomněl údajná slova Kristova z Matoušova evangelia:
    „Nemocné uzdravujte, malomocné čisťte, mrtvé křeste, ďábelství vymítejte, ale pomněte že zadarmo jste dostali, zadarmo dejte...! Nebeřte zlata, ani stříbra, ani peněz do opasků svých....“
    Přeloženo do srozumitelného jazyka: dávám vám moc sloužit lidem, a vy pamatujte, že vám ji dávám zdarma a vy ji zdarma předávejte dál! To je bohužel jen můj překlad, vykladači Písma by ten rozpor jistě mravně zdůvodnili...
    Po čem to volali například husité? Dnes je jasné, že nebojovali s „liškou ryšavou“ proto, že by to byl grázl, ale především usilovali o reformu církve...! Sice dost radikálně, a mnoho klášterů a mnichů jejich tažení padlo za oběť, ale nakonec roku 1420 dosáhli vydání čtyř artikulí pražských, ve kterých bylo mimo jiné obsaženo i „odnětí majetku církvi a návrat k chudobě“. Proč k celému husitskému hnutí vůbec došlo? Úloha mistra Jana Husa a dalších kazatelů, spolu s nějakými politickými důvody, byly záležitosti okrajové. Bylo to vyvoláno hlavně tím, že nadutost, krutost a hamižnost církve dosáhla vrcholu! To. co si církev dělala s věřícími, hlavně však s prostými věřícími, bylo do nebe volající! A majetek do lůna církve tekl proudem... Díky husitskému hnutí přišla církev téměř o dvě třetiny majetku... Možno říci plným právem.
    V následujících staletích se církevníci jen horko těžko vzpamatovávali. Přesto se jim opět začalo „dařit“. Až do doby Marie Terezie, která dala církev pod tuhý dozor.