Jak přepsat minulost

    Existují léky které mění, nebo zcela likvidují nechtěné vzpomínky. Řada psychologů je považuje za největší objev v historii psychiatrie, jiní je považují za nebezpečnou zbraň. Vzpomínky na traumatické, nebo citově vypjaté události, se zapisují do mozku zcela jinak než běžné události. Vpálí se do paměti v mozku hlouběji a na dlouhou dobu. Jedna jediná kritická událost se může člověku znovu a znovu vynořovat po léta, někdy celý život. Brání mu to v normálním životě. Z evolučního hlediska je to pochopitelné. Vyplatí se, aby mozek věnoval speciální pozornost emočně vypjatým událostem, aby příště v podobné situaci mohl lépe reagovat. Ale je tu také krutá cena, která se za to platí. U třetiny lidí, kteří prožili silnou stresovou událost, vzniká tzv. posttraumatická stresová porucha. Spontánně se objevují typické a neodbytné epizody znovuprožívání události, ať už jako vzpomínky, sny, či noční můry. Člověk se vyhýbá lidem, okolnostem a situacím, které mu takovou událost připomínají. Dochází k poruchám spánku a koncentrace. Takoví lidé bývají snadno podráždění, nebo naopak utlumení, citově lhostejní, neschopní prožívat radost.
  
    Až dosud byla léčba značně obtížná. Důraz byl kladen především na psychoterapii s případným podpůrným podáváním psychofarmak. Když teď moderní metody umožňují lépe poznávat jak mozek funguje, začaly se testovat léky, které blokují určité vzpomínky, nebo je přímo dokáží vymazat. Podle psychiatra Pitmana z Lékařské fakulty Harvardovy univerzity je to jeden z nejfantastičtějších objevů v historii psychiatrie. Avšak ne každý nadšen představou, že nechtěné vzpomínky by mohlo být možné prostě vymazat, nebo změnit. Řada psychiatrů zastává názor, že vzpomínky patří k osobnosti člověka a je neetické s nimi jakkoli manipulovat, nebo je přepisovat. Objevily se už i katastrofické scénáře. Mohlo by se totiž stát že pro vojáky, kteří takový lék dostanou, by zabít člověka mohlo být stejně jednoduché jako vyčistit si boty. A žádné traumatizující vzpomínky mu nezbudou. Je docela možné, že něco podobného už testují na amerických žoldácích.

    Stejně tak by zřejmě bylo možné vyvinout lék, který kosmeticky upraví vzpomínky a odstraní z nich nepříjemné pocity hanby, viny, nebo lítosti. Mohlo by se zdát, že posttraumatická stresová porucha je novodobou záležitostí. Avšak podle popisovaných příznaků tuto poruchu znali už staří Egypťané. Zcela určitě ji zažili vojáci na všech možných frontách. Přesto ji teprve v roce 1980 Americká psychiatrická asociace oficiálně zařadila na seznam uznávaných duševních poruch. Existuje řada způsobů jak posttraumatickou stresovou poruchu léčit, jenže  Účinnost léčby se velmi liší. Zhruba polovina pacientů pociťuje po terapii určitou úlevu, ale jen velmi nepatrný počet se jich vyléčí úplně.
   
    Ten zaznamenaný pocit úlevy byl asi důvodem, proč možnost vymazat vzpomínky vyvolala takovou bouři nadšení a naděje. Jak je ale možné zasáhnout jen ty určité traumatizující vzpomínky a nevymazat s nimi i jiné, které si chceme uchovat? Zdá se to být umožněno tím, že podle momentálních zkušeností psychiatrů mozek zaznamenává stresující vzpomínky zcela jinak, než vzpomínky na běžné události. Do mozku přicházejí smyslové podněty přes tzv. thalamus, což je vejčitý útvar mezimozku. Ten má působit v podstatě jako přepojovací centrála. Vyšle informaci do amygdaly, to je pro změnu mandlovitý útvaru v předním mozku, kde dochází ke zhodnocení informace a rozeznávání případných ohrožujících složek. Například skřípění brzd, nebo něco v trávě co může být had. V tom případě spustí typickou reakci: bojuj, nebo uteč. Stejné informace putují současně dále do mozku, který je zhodnotí hlouběji. Pokud zaregistruje skutečnou hrozbu a nebezpečí, adrenalin a noradrenalin spustí celou kaskádu reakcí. V důsledku toho amygdala dá instrukce hippocampu aby zaznamenal takovou událost zvláštním způsobem. Podstatně ostřeji a hlouběji než běžné situace. V následujících měsících pak jakýkoli podnět, který se bude jen nepatrně blížit tomu původnímu, vyvolá naprosto nepřiměřenou stresovou reakci.

    Existují lidé, kteří si dokáží vyvinout nové mozkové spoje, a stresový zápis v paměti jimi překlenout jako mostem. Zhruba třicet procent lidí to však nikdy nedokáže a vyvine se u nich typická posttraumatická stresová porucha. Ani člověk, u něhož se tato porucha  nevyvine, takový záznam nedokáže z mozku vymazat. Betablokátory jsou léky, které tlumí některé funkce sympatického nervového systému, zejména jeho účinky na srdce a cévy. Laboratorní pokusy na lékařské fakultě v Harvardu naznačily, že tyto betablokátory lze použít nejen k prevenci vzniku stresové poruchy, ale i k jejímu léčení. Podle Pitmana se tak dají odstranit i smutné vzpomínky, například na smrt milované bytosti, nebo naopak šok z výhry v loterii a podobně. K dispozici mají být tyto léky během deseti let. Mohly by zbavit lidi nejen nočních můr, ale také nepříjemných vzpomínek třeba na činy za které se stydí.

    Bude to dobře, nebo špatně? Názory se diametrálně liší. Jedno se zdá být naprosto jisté. Pokud takové možnosti budou existovat, zákonitě je bude možné zneužít. To však vědecký průzkum nezastaví, protože se na tom dá docela slušně vydělávat. A zcela určitě budou pokračovat vášnivé diskuse, zda jejich využití je, či není etické...