Jak mohl vzniknout ... III

    Ovšem kdybychom se nyní, takto poučeni, vydali třeba, ať to nemáme daleko, za astrofyzikem Grygarem a sdělili mu, že není nic triviálnějšího než vesmír, určitě by nás neminul obdiv, jehož hodnota by ovšem byla pouze terapeutická. A asi bychom uslyšeli i následující doplnění: „...podle dnešních představ...se nemůže celý proces jednoduše opakovat v sérii oscilací mezi nulovým a maximálním objemem. Nemá totiž smysl ptát se co bylo před velkým třeskem, respektive co bude po velkém krachu, jak by se dala obrazně nazvat závěrečná fáze gravitačního zhroucení vesmíru... Zcela nepochybně nastal v minulosti okamžik (asi 10 - 44 sekundy po velkém třesku), kdy dosavadní fyzikální zákony pro popis vesmíru nevyhovovaly.. Podobně tomu bude ve zlomku poslední sekundy před velkým krachem.“
    Již zmíněná částice - neutrino - nepřestává být ve vědeckém světě zdrojem diskusí. Má se za to, že neutrin dopadajících na Zemi je daleko méně, než by podle směrnic příslušné teorie mělo být. Říká se tomu neutrinový skandál. A fyzikové v Kalifornii, Grenoblu a jinde si neutrino pro jistotu znovu převážili. Jejich kontrolní pokusy přinesly důkaz, že si sovětští molodci popili předčasně... Nevyzpytatelné neutrino mělo klidovou hmotnost opět nulovou.....
    Světové války a jiné lidské radovánky by se pak mohly odehrávat i ve vesmíru otevřeném. Podle tohoto, do roku 1980 poměrně populárního modelu, je průměrná hustota vesmíru trvale pod takzvanou kritickou hranicí a náš kosmos se může rozpínat věčně. Zkrátka nade všechny meze. Teoretický fyzik S. W. Hawking této formě vesmíru předpovídá nadmíru pestrou budoucnost. Metamorfózu hmoty do bílých trpaslíků, neutronových hvězd a veleobřích černých děr, což zase vyvolá zrod dalších a nových generací hvězd. Ovšem za dvakrát (1010)77 let plus nějakých nicotných 10 66 roků prý nastane kosmická kocovina. Veškerá hmota se vyzáří a vesmír se bude skládat jen z chladných tuhých těles a elementárních částic. Číslo (1010)77 ovšem z lidského hlediska znamená prakticky totéž co nekonečno. Ale kdyby vás váš zvídavý potomek požádal, abyste mu jej interpretoval fyzikálně, pak se prý rovná součtu všech elementárních částic, které nás obklopují v okruhu 300 megaparseků. Nicméně, pro jistotu si to se svou ratolestí přepočtěte...
    Možná stejný pocit úžasu u vás vyvolá patrně i alternativa třetí, jež nastane v případě, že hustota vesmíru se rovná hustotě kritické. Ať se nám to líbí, nebo ne, kosmos se možná rozpíná i rychlostí parabolickou a jeho expanze se tudíž musí zastavit v budoucnosti, kterou matematikové rafinovaně definují jako nekonečno... C. B. Collins a S. W. Hawking si nějaký čas počítali a tvrdí, že takzvané reliktové záření je přísně izotropní - čili ze všech končin vesmíru přichází ve stejném množství - což je adekvátní pouze parabolickému vesmíru. Případným šťouralům, hledajícím matematický důkaz, že hmotné fluktuace jako hvězdy, planety, či živé organismy, mohou vznikat jak v otevřeném, tak v uzavřeném kosmu, oba vědci slibují, že se nedopočítají.
    A jaké praktické závěry z toho všeho plynou pro nás, ubohé lidské červíčky?
    Zvídavý lidský červíček by nyní mohl sáhnout po učebnici fyziky a věnovat pozornost jistému nenápadnému faktu. Teplo, jak známo, přechází vždy z teplejšího tělesa na studené a nikdy naopak. Nad tímto, pro nejednu kuchařku vysoce rizikovým procesem, se hluboce zamyslili R. Clausius a Thomson. Výsledkem jejich bádání však nebyl ideálně opečený krocan, nýbrž specialita fyzikální - druhá termodynamická věta! A její kosmologické aspekty určitě stojí za naši pozornost. Jak jste se jistě při hodinách fyziky dozvěděli, veškerá vesmírná energie časem zákonitě zdegeneruje na pouhou energii tepelnou a v poslední fázi se utvoří rovnovážný tepelný stav... Stav tepelné, čili entropické smrti vesmíru. Entropie znamená přibližně totéž co chaos. Tím jsme se dobrali k představě zániku otevřeného vesmíru dle S. W. Hawkinga. Pozemšťanům tedy zbývá celých dvakrát (1010)77 a ještě 10 66 let - a to jsou neobyčejně skvělé vyhlídky. Nevím, je to možná jen ryze privátní dojem, ale mně představa tepelné smrti vesmíru nepřipadá nijak povzbudivá.
    Povšimněte si, jak zajímavým a vzpurným fenoménem je v těchto souvislostech živá hmota! Její entropie, a s ní tedy i entropie jejího prostředí, se naopak zmenšují! Život a intelekt jsou jakýmsi protipólem a protihráčem energetických přeměn odehrávajících se v údajně neživém kosmu! Na poli takovýchto úvah se jako první nejdále odvážil Auerbach. Podle něho má živá hmota odvrátit entropickou smrt vesmíru! Mohlo by se tedy zdát, že pokud lidská kosmická civilizace něco takového dokáže, zajistí si zároveň věčnou existenci. Asi to tak ale nebude, vždyť předchozí dává lidské populaci 2x (1010)77 let, hm...dejme tomu... Ale .... Věčnost je absurdní a stejně příšerný pojem jako nicota. Musí zde být určitý pohyb, koloběh...
     Objevila se v této souvislosti jedna, v dnešní době dosti neuvěřitelná vize. Těžko říci, kolik lidí by bylo schopno a připraveno ji akceptovat, je totiž poněkud sebevražedná.... Velmi důležitou roli hraje každý jedinec, na každém ten gigantický koloběh světa tak trochu závisí... Vyjdeme li z velmi fiktivního předpokladu, že pozemská kultura úspěšně propluje svojí Charybdou a Skyllou, které na ní číhají v podobě válečných, ekologických, populačních, sociálních a dalších hrozeb, pak právě na tomto poli má každý člověk velice širokou možnost užitečného působení i uplatnění. Ať tak či onak - humanizační proces naší civilizace nakonec bude - a musí být úspěšně dovršen. A skutečně záleží na každém z nás, protože jenom dokonalá přeněna onoho zvířete homo sapiens ve skutečného člověka je základní podmínkou pro další bezpečný vývoj techniky a technologie.
    Přes veškerá velkohubá prohlášení nám příroda povolila otevřít svou knihu záhad pouze na první stranu. Asi dobře ví proč. Závěrečná etapa triumfální cesty lidského rozumu do nitra hmoty i do kosmických hlubin by se mohla začít brzy po Arthurem Clarkem předpovězeném ovládnutí astrofyzikálních procesů. Patrně už bývalí pozemšťané prý se tou chvílí stanou fakticky neomezenými vládci a správci celého, řekněme parabolického, kosmu... Avšak současně, oponují jiní, si tyto bytosti obrazně řečeno až do morku kostí uvědomí, jak osudově je omezena i jejich vlastní existence. Veliký třesk a veliký krach! Limity jak hrom! Zkrátka a dobře pochopí, že přes všechno umění i moc jsou pouhými spoluhráči kosmu, že karty tu již byly dávno rozdány a blufování neplatí. Dovtípí se, že i ona krasavice, mající podobu bytí o délce trvání 2x(1010)77, je pro ně nedostupná a před nimi samými stojí neuvěřitelné dilema! Dilema vpravdě hamletovské... Budou si možná moci vybrat, zda jejich civilizace skutečně potrvá oněch 2x (1010)77 a něco let, ale vesmír v tom případě neodvratně zanikne entropickou smrtí, anebo uvedou do pohybu příslušné astrofyzikální mechanismy, které jejich vlastní možnou existenci nebývale zkrátí, zato však pohnou vesmírem směrem k velikému krachu...
    Jaképak dilema! Proč by se měli vzdát své prakticky věčné existence a zkracovat své bytí, řekněme na nicotné trilióny let a ještě se za to dočkat „odměny“ v podobě inferna velikého krachu? Co je nám po nějakém mizerném neživém kosmu? To se ozve zbytek egoistů. Všichni naši potomci si prostě musí uvědomit, že vynesou-li nad přírodou egoistický ortel tepelné smrti, stanou se historicky prvními a současně i posledními kosmickými barbary, se kterými budou všechny ostatní bytosti z kosmu přinejmenším opovrhovat...
    Je třeba si uvědomit, že náš vesmír existuje, a také my sami žijeme jedině díky tomu, že matka příroda za přispění „bohů“ nenechala člověka vyhynout. Ať už pro to byly důvody jakékoliv, vždy vznikla nová civilizace. Právě schopnosti i oběť oněch neznámých hrdinů nám darovaly život.... Není zde nic nihilistického. Lidstvo má před sebou skvělou, přímo fantastickou perspektivu a bude existovat prakticky věčně. Ale neodvratně přijde i čas, který dá samotným lidem šanci stát se hrdiny. Je otázkou, jak se rozhodnou. Jestli uznají, že je na čase pomoci k novému životu i přírodě, skomírající v příznacích entropické smrti. Snad si jen furiantsky, tak trochu jako Řek Zorba uleví: Bude to ale pěkná rána!