Jak mohl vzniknout ... II

    Kosmologové se už pěknou řádku desetiletí bezvýsledně dohadují jak je náš vesmír starý, zda vůbec vznikl a kdy... Vyrojila se i řada docela pěkných fantasmagorií. Při pokusech o odhalení tohoto tajemství se už pořádně napachtili, připomeňme si alespoň některé jejich koncepce. Nejdříve s pietou vzpomeňme mravenčí práce arcibiskupa Lightfooda. Ono se sice o totéž pokoušelo hned několik církevníků. Ale třeba Usher, další známý badatel, byl pouhý páter. Arcibiskup má tedy jednoznačně přednost.
     Lightfood se jako jeden z prvních odvážil - a to na podkladě historických údajů obsažených v Bibli - vědecky vykalkulovat okamžik stvoření světa: Onen světodějný okamžik se prý udál v neděli 23. října roku 4004 před Kristem, a právě v 9 hodin dopoledne! Udivující přesnost... Isaac Newton, jako pravý vědec, o tomto údaji samozřejmě okamžitě zapochyboval, ale promptně připojil, že odchylka nebude větší než dvacet a něco let. Snad si přitom vzpomněl na Giordana Bruna hořícího na hranici...
    Následovaly pochopitelně další a další kosmologické teorie, z nichž se některé dokonce opíraly i o stáří fosilií, ale dnes už mají hodnotu jen muzeální. Skutečně moderní a elegantní model kosmu vytvořil až A. Fridman. Slavný ruský matematik se v roce 1922 nejspíše příšerně nudil, poněvadž si vymýšlel nejrůznější absurdity. Představil si kupříkladu, že v čase 0 vesmír vypadal jako bod o nekonečné hustotě...a najednou...Bum! Přitom se trochu pocvičil v řešení soustavy Einsteinových rovnic pro vesmír - a pak už jen zíral jak je geniální!
    Jeho teorie podávala nejuspokojivější představu o vzniku chemických prvků a dokazovala, proč jich je právě tolik, kolik jich skutečně je. Zkrátka. Před pár desítkami miliard let došlo k takzvanému velkému třesku - Big Bangu - a tehdy se započalo vlastní rozpínání i vývoj kosmu...
    Takhle jednoduché a přímočaré řešení odvěké otázky lidstva poněkud urazilo slavnější Fridmanovy kolegy. I vrhli se na jeho teorii a s enthusiasmem prvních inkvizitorů v ní počali hledat kacířské bludy. Einstein s Edingtonem považovali například za zvrhlou představu, že by vesmír mohl být konečný. Zavedli tedy do rovnic nad slunce jasný kosmologický člen a fyzikálně jej interpretovali jako libovolnou odpudivou sílu, která roste se vzdáleností. Okamžik vzniku vesmíru pak bylo možno přesunout do neurčité minulosti. Lamaitre s jistou matematickou benevolencí vymodeloval vesmír sice konečný, ale nerovnoměrně se rozpínající. Tento intelektuální výtvor byl nazván teorií prvotního vajíčka a šťáraví hloubalové mají po problému: První rozhodně nebyla slepice, nýbrž vejce!
    Do řad těchto slušných badatelů se ovšem pokoušejí vetřít i kosmologičtí výtržníci, kteří teorii Big Bangu modifikují, či dokonce koncipují úplně odlišné vesmíry. Například astronom J. R. Gott silně pobuřoval matematickou představou, že v minulosti mohly existovat podmínky pro vznik dokonce tří typů vesmírů: Za prvé vesmír tachyonový, přičemž tachyon je, jak jistě dobře víte, naprosto hypotetická částice, pohybující se nadsvětelnou rychlostí. Dále mohl vzniknout i antivesmír, spějící časově do minulosti - v něm by převažovala antihmota nad hmotou... A také prý mohl s určitou pravděpodobností vzniknout i náš jsoucí vesmír, pohybující se časově do budoucnosti.
    Švédský astrofyzik Alfvén zase provokuje domněnkou, že při zrodu kosmu mohla mít hlavní slovo anihilace. Podle Fred Hoyleho zase vesmír nemá ani počátek, ani konec, a vypadal vždy a všude stejně, poněvadž hmota se v něm tvoří permanentně a de novo!!! Apologeti velkého třesku ovšem teorii britského vědce vystavili na pranýř a hanobili ji fakty, usvědčujícími vesmír z evidentního vývoje: Mimo jiné poukazy na výskyt reliktního, čili zbytkového záření, které je však výmysl. Fred Hoyle jim všem naoplátku prorokuje, že z pozice Big Bangu nikdo nikdy neodvodí vznik galaxií... Ted si můžete vybrat...
    Střízliví astrofyzikové se dnes sami mezi sebou sice vehementně, ale ve vší zdvořilosti dohadují, v kterém ze tří takzvaných standardních modelů vesmíru, zrozených ovšem Big Bangem, jsou vlastně tak mizerně financováni...
    Jak to vlastně je? Považujme tedy vesmír za bublinu, kterou ze svých úst vypouštějí miliony teenagerů, holdujících kouzlu žvýkacích gum. Teoreticky mohou vzniknout tři následující možnosti. V prvním případě se bublina výdechem nafoukne a vdechem zase smrští, což je sice nevkusné a nehygienické, nicméně poměrně snadné. To by byl zjednodušeně první model. Variantu druhou však jen tak ledaskdo nesvede. Muselo by se foukat do bubliny tak dlouho, aby se její rozpínání zastavilo v čase zvaném nekonečno, což, jak jistě uznáte, není hračkou. A ten poslední případ - znamenající vyfouknout bublinu rozpínající se nade všechny meze - by, myslím, nezvládl ani rutinovaný sklář. Aby však bylo možné rozhodnout, který z těchto tří typů vesmíru je ten náš jsoucí, je v první řadě třeba znát jeho hmotnost. Poněvadž hmota vykazuje podobný efekt jako tlak vzduchu v případě žvýkačkových bublin, existuje i vztah mezi celkovou hmotností kosmu a parametry popisujícími jeho rozpínání. Ústřední roli hraje vzájemné gravitační působení hmotných částic, které evidentně zpomalují rychlost rozpínání vesmíru. Jaké množství hmoty tedy musí existovat, aby náš vesmír fungoval na způsob prvého žvýkačkového modelu, to znamená pulzoval, patrně snadno rozluští i středoškolák. Množství vesmírné hmoty údajně musí být prostě vyšší než je jistá kritická hranice. Otázkou zůstává, k čemu jsou takové hypotézy, když vesmír stejně nikdo a nikdy nezváží...
    Astrofyzikové jsou však lidé od přírody vynalézaví a občas používají i avantgardnějších metod. Samozřejmě že představa primitivní kosmické decimálky by tu působila poněkud kupecky. Ale například v roce 1980 se v Ústavu teoretické a experimentální fyziky AV SSSR ozvalo mohutné Urá! a zazněl ohlušující cinkot stakanů! Z pokusů tamějších fyziků totiž vyplynulo, že klidová hmotnost neutrina je vyšší než 0!... Drtivá většina světové populace ovšem nic netušila a navíc by stejně odtušila - Vaše starosti na naše hlavy! Pro kosmology to ovšem znamenalo objev nesmírného množství kosmické hmoty a hned bylo možné sázet na teorii uzavřeného vesmíru. Tedy toho vesmíru, jehož hmotnost je vyšší než kritická.
    Stáří vesmíru 8-10 miliard let. Způsob zrození: Big Bang. Vyhlídky: Za 20 až 30 miliard let ustane momentální rozpínání a bude automaticky vystřídáno smršťováním až po výchozí nepatrný bod o nekonečné hustotě. Jak přitom nevzpomenout na křesťanského teologa Origena hájícího názor, že peklo ani ráj netrvají věčně, poněvadž se všechno vrací ke svému původu, k bohu. Origen si ovšem vypůjčil helenistickou ideu o apokastazi, což je učení o návratu vesmíru ve svůj původní stav, a přidal k ní jen křesťanské roucho, do něhož oděl svého Mesiáše. V kosmologických úvahách tak dospíváme i k báji o ptáku Fénixovi - symbolu nesmrtelnosti a návratu všech věcí. Tento pověstný opeřenec se prý po určitém cyklu sám upálí, pak vzlétne z popela omlazen a žije nový život.