Fenomén globalizace

    Svou ideologii, byť ještě dozrávající, má i soudobý proces globalizace. Výrazně směřuje k přesvědčování všesvětového veřejného mínění, že má dobrovolně přijmout za svůj „jediný správný“ systém, jaký existuje ve vyspělých státech euroatlantické civilizace, zaštítěný velmocenským prvenstvím USA. Hlavními prvky této ideologie jsou z velké části protismyslná hesla o lidských právech, občanských svobodách, zastupitelské demokracii, soukromém vlastnictví bez omezení, o volném trhu, vládě peněz a zisku, či podobných, zcela zřejmých nesmyslů. Provádějí to s agresivní pomocí mediální a zábavné sféry, ve dne v noci bombardující každou domácnost, každého občana od kolébky až do hrobu. Co na tom že ta „kultura“ hraničí s debilitou! Má to i další účel. V reji manipulovaných davů mají zmizet jiné, odlišné, a tudíž nepřátelské ideové názory a občanské postoje. Ohrožena je ovšem i vědou prosycená vzdělanost, a v důsledcích i náboženská víra. To vše dnes nahrazují věštkyně, kartářky, astrologové a jiné lidské doslova stvůry, které své podvodné praktiky prodávají za dost velké peníze.
    Není tedy divu, že doposud žijící generace rozumných, myslících, a humanitně zaměřených intelektuálních elit usilují vědecky analyzovat probíhající globální trendy, a hledat východiska jak z toho ven. Jejich pokusy však ztěžuje více než nedobrý stav onoho „jedině správného“ systému. Není sporu o tom, že ona tak opěvovaná demokracie je doposud i v údajně demokraticky vyspělých oblastech světa velmi nedokonalá, plná rozporů a střetů. A navíc jakoby rozmlžená, někdy až nečitelná, což samozřejmě oslabuje její přitažlivost a budí nedůvěru v její perspektivy. Tento názor sdílí dnes už nemálo jejích vlastních občanů. Největší slabinou takto produkovaného druhu demokracie je nedořešený vztah nejen mezi preferovanou svobodou jedince s jeho přirozenými právy, a potažmo i subjektivními nároky často bezbřehými, někdy až trestuhodnými, a společenským řádem schopným zabezpečit tato možná přirozená práva. Nejde ale jen o zabezpečení, současně je nutné stanovit míru, či limity nároků. Jinými slovy dokázat regulovat jejich rozumné uspokojování. Ozývají se hlasy proti takové regulaci, to by však znamenalo  popustit uzdu anarchii a svévoli. A protože se navíc objevuje obvinění, že regulace znamená socialismus, pak jsem pro takový socialismus v přesně vymezených, a zákonem stanovených podmínkách. Zatím se však reálná demokracie, alespoň v Česku, k takovému rozhodnutí neodhodlala. Přestože se to jeví jako naléhavý úkol hodný pozornosti nejen současné Evropské unie, ale v budoucnu i Organizace spojených národů.